Ypérite z Molu Es

Nedělní odpoledne trávím pracovně, ale vůbec mi to nevadí, protože cestou do práce byla krásná procházka po hrázi rybníka. V neděli se oplocený areál, v němž se nachází komplex laboratoří a kanceláří dá očekávat víceméně opuštěn, sem tam se vyskytne některý ze zahraničních studentů, kteří jsou zde ubytovaní, ale ti o víkendu obvykle něco podnikají nebo jsou zalezlí. Pouze musím dávat pozor na čínského kolegu, který se bojí psů velmi. Zatím jsem zvíře vždy včas odchytila, ale ikdyby se to nepovedlo, kolega hovoří pouze čínsky, takže dokud se nenaučí anglicky nebo česky, jeho případné stížnosti stejně nebudou vyřízeny kladně. Rozhodla jsem se tedy vědomosti nabyté ze cvičáku vyzkoušet hned v praxi a zvíře jsem vypustila. Ozvalo se jen swuuiiisssst jak kolem mě profičela a zmizela mi v dáli směr ohrada, ve které bydlí její kamarádka Cira - o 2 měsíce mladší kříženka anatolce a čévéčka. Zkusila jsem snad všechno - od máchání pamlskem (speciálně pro tuto příležitost nachystané vařené kuřecí žaludky), po důrazné oslovení, radostný tón, poskakování, utíkání na druhou stranu (člověk si nepřipadá příliš inteligentně, když jásajíc běží sám opuštěným areálem a nikde nikdo kdo by ho následoval). Došlo i na skovávání. Nebudu napínat - samozřejmě bez efektu. Já byla skovaná za rohem laborky, Yperitka byla skovaná za rohem v ohradě u Ciry, kde jí provokovala chcíplou rybou, co jí ukradla (chcíplá ryba, to je něco pro mě..). Nakonec se mi podařilo zvíře odchytit a umístit do boudy. Leč areál nebyl tak prázdný, jak se tvářil.. V podvečer ke mě přišla studentka z Moskvy, prý jestli se mě může na něco zeptat. V 11,00 mě pozorovala, jak jsem prý divně nakrčená u stěny laboratoře a pořád odsud vykykuju. Přemýšlí, proč jsem to dělala, ale pro moje chování nenalezla rozumné vysvětlení. Tak jsem se ji tedy pokusila alespoň teoreticky poučit o nácviku přivolání (třeba někdy dojde i na správné praktické předvedení). Trpělivě mě vyposlechla a pak pravila, že je to velmi směšné. Upřímnost fakt potěší.