Návštěva veterinární ordinace
Na veterinární kliniku v Třeboni, kde mi Yperitku zašívali po lovu muflonů, chodíme tak často, že již občas dostáváme i slevu za účast. Naštěstí se jedná o banality (sem tam povrchová dirka mě u mého psa už neděsí tolik jako před muflony). Yperitka veterinu ráda nemá. Vždy když se blížíme,byť tudy jen procházíme na cvičák, začne couvat a rvát na vodítku pryč-marně se jí snažim vysvětlit, že když jsou vrata zavřená, je zavřená i veterina. Uklidní se až když ony dveře přejdeme. A pak začne zase rvát, protože tuší, že se jde na cvičák. Moje zvíře před veterinou ale tahá tak zvláštně. Napřed se snaží uniknout dopředu a když zjistí, že to nejde, začne couvavě poskakovat bez možnosti jí do čekárny vtáhnout, protože v tom okamžiku by vyndala hlavu z obojku-může ho mít utažený sebevíc, stejně umí najít "mrtvý úhel" a hlavu vyndat. Takže většinou se jí snažim ukecat, nebo trošku couvnu s ní směrem k silnici, pak ji popadnu za kůži na zadku a za krkem a jako kufr vnesu do ordinace. Ale tentokrát mě dostala. Chtěla jsem se s ní na veterině stavit pouze cvičně a zvážit jí. Začala však couvat naprosto nečekaně razantně, až dosáhla silnice. Zmítala se jako had, nedala se popadnout a při každém zatáhnutí za vodítko nakláněla hlavu, že jí vyndá z obojku. Ve výsledku bylo možno sledovat následující scénu. Silnice, na které stály auta v obou směrech a uprostřed té silnice se v hysterickém záchvatu na zádech válelo Čsv, do všech stran máchalo dlouhýma vlčíma nohama a nad ním se nakláněla klečící osoba, snažící se ho přes ty nohy a údery jimy zasazené zpacifikovat. Po tuhém boji jsem uspěla, podařilo se mi Yperitku uzemnit a opět byla ze silnice odnesena jako kufr. Kupodivu, za zdržení dopravy mi nikdo nenadával, řidiči se očividně bavili. Nu, Yperitka si tímto, jen co mě přejde chřipka, vysloužila každodenní preventivní návštěvu veteriny-dokud to nezačne brát jako rutínní záležitost.