Ztráta identity
Po každé pochvale následuje zločin. A čím je pochvala větší, tím je zločin strašlivější. Vím to a přesto jsem se dnes, jdouce večer kolem Zlaté stoky na každodenní socializační procházku do hospody s psíkem, pozapomněla v ostražitosti. Psík vypuštěn zcela navolno si vesele čenichal a já se zaobírala rouhavými myšlenkami, jak je Yperitka hodná, že se asi ne zrovna stává klidnou fenkou, ale je jaksi méně sebedestrukční. Jak si tak přemítám o kladných morálně volních vlastnostech svého zvířete, něco se mi mihlo před očima a Yperitka za tím samozřejmě vyrazila, nereagovala na volání jásavé, zoufalé ani výhružné. Nu což, úprk za zajícem není až tak hrozný delikt, posadila jsem se na lavičku a čekala - co taky můžu dělat jiného..Sice nepředpokládám, že by se Yperitka ztratila, ale pro jistotu se ji od útlého štěněcího věku snažím vybavit adresářem s kontaktním telefonem a jménem. Vyzkoušela jsem různé plastové, kovové šroubovací až nakonec se osvědčila kovová "psí známka" s vyrytými údaji. Kdyby jí známku neukousla kámoška kříženka, měla by ji dosud. Naštěstí nedávno Yperitka oslavila druhé narozeniny, tak jí mamka zakoupila hodnotný dar - vybavila ji sérií 3 kovových známek vyrobených na zakázku, s vyrtytými kontaktními údaji, ať má holka do zásoby. První známku nosí zhruba týden. Sedím tedy na lavičce, soptím vzteky, dusím se adrenalinem, vracím srdce na své místo, neb v dáli houká projíždějící vlak a moje fantazie pracuje...Připravuji si strategii. Hlavou mi běhají prostudované poučky, rady a moudra. Vím že nesmím zvíře zbít až se vrátí. Rozhoduji se tedy pro metodu ignorace - až zvíře přijde, mlčky ho připnu na vodítko a půjdeme. V křoví se ozývá štrachání, chystám se tedy na návrat kriminálnice. Připravuji si brunátný výraz v tváři, z očí mi sálá morální odsouzení zločinu. A u ž je tady. Tváří se jako by nic a po očku mě šibalsky sleduje, co bude. Nevěnuji jí pozornost, naučeným autoritativním pohybem sáhnu po obojku, ať můžu připnout zvíře na vodítko a kde nic, tu nic. Divím se, hmatám, panikařím, výchovně kamenný výraz mizí, propadám zmatku a beznaději, osahávám zvíře a hledám obojek. Totálně jsem vypadla z role a je po výchovné lekci. Nevěřím tomu, že přišla bez něj. Leč je to tak. Nejen že ztratila adresář, ale celý obojek. Omotám jí tedy kolem krku improvizovaný obojek z vodítka a zoufalým hlasem velím "hledej". Yperitka pookřála a jala se mě rvát do křoví. Na výcvikových pobytech nás učí heslo "věř svému psovi". Ač vybavena více než tuctem certifikátů potvrzujících absolvování kurzu, svému psovi vůbec nevěřím. Táhne mě přesvědčivě, ale nevěřím, že ke ztracenému obojku a hledat v křoví v noci uprchlého zajíce zkrátka odmítám. Radši obojek oželím, zvíře bylo dosmýkáno na laně do hospody a na spláchnutí adrenalinu nestačil plánovaný jeden čaj s rumem, ale zabral až ten druhý. No alespoň si vyléčím nachlazení. Konec konců-lepší zvíře bez adresáře, než adresář bez zvířete.
Komentáře
Přehled komentářů
Napadlo mě, že se někdo Yperitku snažil chytit a vysmekla se mu z vodítka. Ale to by asi neskousla, spíš by kousla...
Dva čaje s rumem je dobré.
Úplně se vciťuji do tvé role, jak důra přichází a já jsem nasr...ný. Mám chuť jí roztrhnout na dvě půlky a zvolit metodu zalehnutí, ale vím, že to není správné. Snažím se chovat klidně a skřípu zubami. A radostně vítám psa...
obojek
(Tomáš & Zefi, 9. 11. 2011 15:17)