Po vlčí stopě
Sportem ku zdraví říkají lékaři. Já s nimi nesouhlasím. Opakovaně jsem se proběhla parkovými křovisky a po skoro dvou hodinách jsem se rozhodně necítila zrekreovaně a odpočatě. To bylo tak: Tento týden mě opakovaně napadla rouhačská myšlenka - "Yperitka je hodné zvíře". Raduje se z napadaného sněhu a větší část ranních procházek zvládáme zcela navolno. Psík si radostně skotačí ve sněhu, válí se, hraje se mnou na honěnou, nosí klacíky, kouše mě do rukou, když nestihnu ucuknout, zkrátka idylka. Nu není to až tak dokonale růžové, chodíme navolno křovisky a hlubokými závějemi, kde obvykle nepotkáváme moc lidí ani v létě, natož babičky s bišonkem, ale stejně je to úspěch - zvíře celý týden téměř nevrčí, neulovilo běžkaře (cyklistů teď naštěstí moc není) a ani o zvěř se nijak výrazně nezajímá (pravda je, že na okraji vypuštěného rybníka až tolik zvěře nebývá). Když se tu a tam odvážím i na prohrnutou turistickou stezku, napadá mě cosi o německém ovčákovi vzorně čuchajícím v mojí bezprostřední blízkosti. Po divoké vlčí noční akci jsem dnes vyrazila do terénu s celkem ospalým psíkem a předsevzetím procházku maličko zkrátit neb mi nebylo nejlépe. Vypouštím zvíře dle obvyklého scénáře, házím klacky, nic nenaznačuje, že se schyluje k zločinu. Psík čenichá, válí se v závějích, očichává výkaly a stopy a najednou...kde se vzal, tu se vzal veliký nasvalený zajíc nám proběhl pod nosem. Zkouším důrazné "ke mě", ale sama vím, že to neprojde-v přivolání od zajíce máme stále značné rezervy (pro šťouraly poukazující na rušení zvěře v zimním období-proto se také tento příběh neodehrává v lese, ale v městské zeleni hustě osídlené oblasti-jestli tam někdo neměl co dělat, tak je to jednoznačně ten zajíc). Až sem nic dramatického, vyráží zajíc, vyráží pes a oba mizí ve velmi hustém křoví, oba ignorují pokus o přivolání. Chvíli bezradně přecházím půlmetrovými závějemi kolem neproniknutelného křovištního porostu a za chvíli vybíhá zajíc. Pes nikde. Lokalizace je jasná, pes zůstal v křoví. Zkouším přivolat-bez odezvy. V souladu s poučkami o přivolání jdu tedy od psa. Nutno říci, že značně daleko a značně v obavách, neb na obzoru se blíží turista s nordic walking holemi, paní s kočárkem a malým psíkem a běžec. Nervozita stoupá, tlak rovněž, nicméně hrdině pokračuji od psa. Nic. Paní s kočárkem mě zdraví a ptá se, kde mám psíka, tak se jí svěřuji se skutečným stavem. Po ujištění, že jejího psíka moje nesežere, se paní tváří vcelku chápavě. Pokračuji v pátrání. Vracím se k místu úniku, nacházím vlčí stopu a směřuji po ní. Cestu si krátím krvelačnými scénáři,co všechno s delikventkou provedu až ji dopadnu při činu. Křoví je opravdu neproniknutelné, zkouším tedy znovu volat, zda to zvíře nehodné někde neúpí zachycené za obojek či postroj a nezačne-li pískat o pomoc. Krvelačnost mě opouští a začínají se dostavovat obavy. "co když sem jí přehlídla a ona běžela za zajícem k silnici? co když vběhla na led a někam se propadla?" Vybíhám tedy na rybník, naštěstí ani díra, ani stopy směřující od břehu...obavy se mění v paniku. Začínám pročesávat park, volat psa, lákat, spílat, vyhrožovat, významně mlčet....nic. Normální útěk za zvěří trvá max. 3 minuty v průměru, tento útěk trvá již několik desítek minut. Co teď? Městskou policii sem zavrhla, neb v této části města nejsou kamery zcela určitě. Snažím se sebrat poslední zbytky rozvahy. Znovu pročesávám hlavní trasu a scháním se po zvířeti. Naštěstí lidská solidarita existuje. Není nad kolektivní výpomoc-návštěvníci parku začínají spolupracovat. Asi jim řvoucí osoba zmateně běhající po parku kazí zážitek z rekreační vycházky. Z dáli na mě mává paní s kočárkem, ukazuje do křoví a volá "vidím psa!!!" Šťastná zpráva. Uffff. Sebejistě zkouším osvědčené smířlivé "no tak pojď", leč bestie mizí v křoví. V zápětí mě míjí snad 20 běžců v dresech, většina z nich snaživě ukazuje na jinou oblast křoví a volají "máte tam psa!!!" Dva se ho dokonce snaží přilákat. Původně sem se bála, že trénují s vlkem v zádech, ale pohlédla sem, kam ukazovali a spatřila ji. Šedou tlamu vykukující z křoví. Zkouším pro ni dojít, ale opět mizí. Následujících pár desítek minut jsme hráli na schovávanou, jen občas sem zahlédla šedý kožich mihnoucí se houštím. Prostě ví, že zajíce honit nesmí a bála se přijít. Takhle dokonalou skovávačku jsme nehráli snad dva roky. Znám hranice svých schopností, pochopila jsem, že to zvíře ke mě prostě nepřijde a zvolila potupnou, leč jistou možnost - zavolala jsem zálohu-funkcionáře včelařského svazu-s poníženou žádostí o odchycení zvířete. Toho se Yperitka nebojí a přijde k němu. Čtvrt hodiny jsem zevlovala po parku, zvíře se mistrně ukrývalo, ale adrenalin již trošku opadl-pomoc byla na cestě a pročesáváním křovisek nehrozí předvídatelná újma psovi ani jeho okolí.Náhle bystřím, co to je? Pes opustil křoví a vydal se na průzkum zadní části parku přecházející v les. Čuchá, čumí na mě, čuchá, čumí na mě....a postupuje do míst, kde park volně přechází v divočinu. Opět propadám děsu. Tam už je pole a mnohem víc zvěře, troufám si tvrdit, že na poli neodolá ani chlupatý lovec sváteční a poblíž už je silnice. Opět tedy zkouším volat, lákat.....no zkrátím to, běžím k psíkovi, psík si stále udržuje vzdálenost a společně ku spokojenosti psíka postupujeme do pole. Tak to ne, volím jinou strategii a popadnu klacek. Házím směrem k rybníku, psík radostně vybíhá, náhle se zastavuje,protože by musel proběhnout kolem mě a zůstává na distanc. No pomocí dalších klacíků se mi podařilo psa nalákat zpátky k rybníku a postupovat směr město..stále s patřičným odstupem. Ostražitost zvířete slábla, mezera mezi námi se zmenšovala až jednu chvíli sem zaryskovala a skočila po ní. Ztuhla, ale nechala se chytit. Srovnala sem jí postroj a ač plna chuti dát zvíře na vodítko a do klece, je mi jasné, že když jí teď vemu svobodu, příště můžeme tuto hru hrát i o hodinu déle. Rozklepaná tedy zase psíka vypouštím, po chvíli ho zkouším chytit, zvíře ostražitě odskakuje a udržuje cca 5 m odstup. Ploužíme se tedy parkem, já zralá na několik panáků či psychiatrickou ambulanci, zvíře stále připravené utéct (není nad důvěru vlastního psa) a náhle se objevila spása-včelařský funkcionář dorazil. Byl psem bouřlivě přivítán, poskákán, vlk vyválen ve sněhu, takže se Yperitka ještě sama odměnila a svorně jsme kráčeli do města. Nejhezčí moment dnešního dne bylo cvakntutí karabiny, když jsem psíka nestřeženě ulovila na vodítko a potom další povznášející okamžik-cvakání zámku, když jsem psa zamykala doma na dva západy. A dneska venčení už jen na vodítku kolem baráku.Nebo ji možná radši naučim na kočičí záchod.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak dlouho jsem se nezasmála , až mi tekli slzy z očí. Když jsem četla váš příběh viděla jsem samu sebe jak naháním toho našeho lumpa . Celou dobu jsem si myslela, že to provádí jenom náš vlkouš, ale nezlobte se na mě mám škodolibou radost, že to není jenom u nás. :)
:))))
(Katka , 14. 5. 2013 14:58)