Druhý záznam v třeboňském kriminálním rejstříku
Milý deníčku, dlouho jsem sem nepřispívala a utěšovala se myšlenkou, že zvíře dostává rozum. Ale: poměrně pracovně náročný týden, pátek podvečer, dostavil se útlum a ospalost. Zvíře dnes zavřené poněkud déle, jsem rozhodnutá zkrátit i večerní procházku a jít spát, tak vyrážím dle mého plánu "jen po hrázi a zpátky". Zvíře se chová vzorně, sleduje mě, komunikativně do mě strká čumákem, dokonce sem přistoupila na jeho návrh, že se spolu "vykoušeme". V tomto umění zdaleka nedosahuji kvalit kámošky kříženky, ale snažím se. Ani neběhám rychle jako kříženka, ale i moje výpady s pokřikem "já tě chytim" Yperitku rozpohybovaly k aerodynamickému běhu. Přiznávám, že občas nechávám zvíře čuchat a sockuji se po hrázi ponořená do vlastních myšlenek (mezi půlnocí a třetí ráno, když je venku -15 je poměrně velká šance, že Yperitka nic moc neprovede). Tentokrát, z důvodu nevyběhanosti, jsem však zvolila procházku aktivní, dle zásad výcvikových pobytů o jejichž absolvování mám již zhruba 20 certifikátů. Hrajeme tedy interaktivní hry typu "svezeš mě na zádech", "ukousnu ti rukáv", "kousnu tě do hlavy dřív než mě povalíš" a cesta vesele ubíhá. Zvíře se chová natolik vzorně, že jsem neuposlechla svůj instinkt mít psa na vodítku, v kleci a klec v kotci a vypustila jsem ji na volno. Hrajeme si, blbneme, honíme se a najednou se zvíře z ničeho nic oddělí a mizí ve tmě. Snad zajíc, snad měsíc, nebo prostě jen tak odešla. Kladu si otázku "co je to za čokla, že se jen tak sbalí a odejde?" Nesouhlasím, ale chápu kdyby vyrazila za zvěří, za cyklistou, jiným psem....důvodů je spousta, ale ona prostě odběhla. Poslední dobou se to stává častěji - přičítám to posledním záchvěvům dospívání a trošku nudnému venčení z mé strany, ale maximálně do 5 minut je vždy zpátky. Obvykle je průběh útěku takový, že zvíře se oddělí a zdrhne-důvod neznám, já marně volám "ke mě", pak naštvaně stojím a čekám, zvíře proklínám. Pak se a/vrátí a lehne si na záda b/vyčkává 3 m ode mě jakou mám náladu než se přiblíží c/přijde a přivítá se se mnou. Někdy ještě čeká skrytá v křoví, či se za mnou táhne tiše jako smrad, když ji prozradí blýskající oči tak na ní zařvu "vidim tě" a ona se snaží ukrýt, neb moc dobře ví, že má průšvih. Musím nasadit jásavý tón, jinak mám smolíka a prostě jí nechytim. V každém případě jí mám chuť zabít, ale sem šťastná, že je zpátky. Očekávala jsem tedy podobný průběh i dnes. Po dvojitém marném pokusu "ke mě" (vím, první výcviková chyba - vydávám povel, jehož splnění nemůžu zajistit, ale co kdyby to zabralo..).V další fázi se ukrývám za strom v předpokladu, že mě psík začne hledat. Pak naštvaně čekám na místě a proklínám psa výrazy nelichotivými, abych se dokázala uklidnit než dorazí. Až pes dorazí, tak již dostatečně vynadávaná ho mlčky připnu na vodítku a ignorujíc ho půjdeme domu. 20 minut uběhlo, fantazie pracuje a zvíře stále nikde. Již nepředstírám lhostejnost - zmateně běhám po lese, tleskám, volám, pískám, finguji volání ptáká probuzeného ze spánku-potenciální to lákavé kořisti. Nic. Poslední nápad - uléhám do sněhu v naději, že se zvíře přijde podívat co dělám - normálně to funguje. Nic.Nervy povolují, hysterický pláč se dere do očí, fantazije se stupňují, v dáli staví auto, neschopná chladného uvažování se tam běžím podívat s představami nejúděsnějšími, deru se křovím na louku, houkání vlaku, divné zvuky z lesa, slyším hlasy..A čas stále běží, 40 minut uplynulo a nic. Rozhoduji se tedy vyrazit zpátky domu pro baterku a vydat se po stopě. Poslední nápad - přidala se k někomu známému a třeba už je v hospodě s kříženkou, nebo pronásleduje nejmenovaného profesora jedoucího na kole z práce domů (už za bránou areálu měla trošku kriminální výraz, ale uchlácholila mě vzorným chováním). Volám tedy na městskou policii, zda nevidí na kamerách šedého psa s vizáží vlka pobíhat bezprizorně po náměstí, či na někoho vrčet, zda nepřijali hlášení o velkém šedém neovladatelném psu, doufám, že je třeba již v bezpečí záchytných kotců..ač ateista, snažím se ukecat pánaboha...operátorka městské policie ze mě úředně vymámí jméno, adresu, datum narození, pomalu i číslo bot a slíbí mi, že se ozve, kdyby něco zjistila. Jen dotelefonuji (samozřejmě hysterickyh slzíc), ozve se chrastění obojku. Rekord - 46 minut. A dále již má útěk standardní průběh. Zvíře se maskuje pod větvičkami, volám "vidím tě", zvíře se krčí, já jásám, blíží se na 3 metry a kouká, jásám víc ač mám chuť jí spráskat, že bude stříkat krev, blíží se skoro na dosah, jen po ní chňapnu tak uskakuje jako týraný pes, nadšeně tedy volám ke mě a šahám do kapsy pro piškot a pak teprve zvíře uvěřilo, že se nezlobím a nic jí tedy nehrozí. Cloumám s ní a zcela iracionálně na ni řvu "kde si byla, řekni mi to", pak ji dávám na stopovačku a jdeme domů-zvíře vysmáté, na vrátnici ještě obdrží piškot v rámci socializace. Pak je zamčeno na 2 západy a já se lihovinou zvanou tuzemák s plachetnicí snažím dostat do použitelného stavu. Už abysme jeli na další výcvikový kurz.
Komentáře
Přehled komentářů
Parada ! A ja si snim roky o vlku a ted sice taky brecim smichy, ale uz premyslim, jestli nebude stacit radeji sedivak nejakeho nemeckeho ovcaka :-) Krasne cteni, diky !
Taky taky :)
(Sára, 1. 4. 2012 7:57)
Docela by mě zajímalo, kolik z nás si občas pomyslí, že máme toho nejhloupějšího (nejdivočejšího, nejpaličajtějšího a další nej-.. ) psa na planetě a že takové trápení snad žádný majitel nepoznal. :)
A ejhle, přijde majitelka Yperitky a všechno je hned veselejší. :o)
To znám :)
(Eliška, 28. 2. 2012 23:35)
Skoro jsem brečela smíchy. Když si ale vzpomenu na minulé úterý, tak to jsem spíš brečela vzteky :D Dingo má zatím rekord asi tak dvě minuty, ale ono zmiňované úterý se mi nevzdálil z dohledu a přes to mi trvalo dobře hodinu, než jsem ho dokázala chytit a uvázat. Prostě si jen usmyslel, že nepřijde, dokud on nebude chtít. Tečka. Vystřídala jsem taky všechno od důrazného přivolání, hysterického řvaní, až po nadšený tón a lákání na pamlsky. Nic nebylo platné, dokud sám neusoudil, že ta sranda stačila a nepřišel dobrovolně. Jsou to zlatíčka :)
P.S.: Dantea je naše sestřička :))) Že jí zdravíme ;)
:o)
(Klára a Eko, 12. 2. 2012 10:38)
Báječně napsané, ohromně jsem se pobavila a znovu jsem si nad Vašim textem prožila některé vzpomínky na svého prvního psa - fenku beagla. Dělala jsem stejné naivní chyby jako Vy. I já jsem několikrát pustila psa v hluboké noci z vodítka a doufala, že se jen proběhne a půjdeme domů... domů jsem šla tenkrát v lednu ve dvě ráno sama, vzbudila jsem mladší sestru, která vyfasovala další vodítko (měli jsme doma zásobu cca 5 vodítek, pro každého člena rodiny) a šly jsme v mrazu za měsíčního svitu hledat bíglí slečinku.
Také jsem si prošla fázemi pocitů: "pes je pryč" - úlek - vztek - strach - zlost - marnost - touha po krvelačné pomstě - naděje,že se vrátí, "pes na obzoru" - radost - marný pokus o sebeovládání - pokus o předstírání, že se nezlobím, "pes na vodítku" - tichá domácnost - občas hysterický výlev :-)
Časem se to zlepšilo, zjistila jsem, že když zdrhne v lese, tak jen co ztratí stopu, tak jde do města a obchází všechny popelnice cestou domů. Náš útěkový rekord bylo cca 9 hodin, jednou ji srazila sanitka před našim domem... Od pěti let mi utíkala maximálně jednou za půl roku, od sedmi let jí to přešlo úplně.
Teď mám 12ti měsíčního dlouhosrstého výmarského ohaře a jsem tím plemenem nadšená. Sice i Eko má občas své dny a přijde třeba až na druhé zavolání, ale od prvního dne se u mě drží a hlídá si mě.
Ve Stromovce se můj ohař kamarádí s jednou psí slečnou čslv (Dantea se jmenuje), náramně si rozumí a tvoří spolu s pointerkou a novofundlaďankou skvělý psí gang - ostatním psům i dvounožcům kradou klacky a míčky - pokud jsou pohromadě, tak je raději ani nepřivoláváme, abychom si nekazili poslušnost :-)
Máte moje sympatie! Pevné nervy a hlavu vzhůru, Klára a Eko
www.vymarskyohareko.webnode.cz
Pekne clanky...
(Gabriela, 21. 1. 2013 23:56)