Labuť
Tato událost možná působí naprosto bezvýznamně, ale já přesto během cesty z hospody (nikoliv kvůli bujarému popíjení, ale především samozřejmě kvůli zvykání zvířete na lidi) zestárla zhruba o 10 let. Cestou po hrázi rybníka jsem vyhodnotila situaci: je zima, tma, nevlídno, který cvok kromě mě by chodil v tuto dobu venku? Leda nějaký další nešťastník venčící problémového psa a ten bude mít pochopení. Po tomto závěru jsem vypustila zvíře navolno.Pobíhala kolem mě, sem tam podnikla pokus vystartovat za zvěří, ale Yperitka není vášnivý lovec nepovolené zvěře (myši toleruju). Ještě nic neulovila a neznám u ní, že by při vystopování zvěře přestala vnímat. Loví z radosti z pohybu, prostě se jde proběhnout. Na povel ke mě se otočí, v očích výraz zaneprázdněného manažera a prohlášení "přijdu hned" a pokračuje směr zajíc. Po chvíli se vrátí úplně zadýchaná, ale těžce spokojená, jak se proběhla. Podezřívám jí, že toho zajíce ani chytit nechce. No a toto vpodstatě "nelovecké" zvíře najednou vystřelilo směr rybník, seběhlo po hrázi dolu, ozvalo se zběsilé šplouchání, na přivolání nereagovala a pak..již vím na vlastní kůži, co znamená deja-vu. Yperitka s naprosto nepřítomným výrazem hledí na hladinu rybníka zalitou bílým měsíčním světlem, fascinovaně zírá na jakýsi objekt na hladině a mě to dochází - Labuť. Povely ignorovány, výchovné metody selhávají. Souboj očí mezi vlkem a ptákem, střet odhodlání a pohrdání, touhy a ignorace....a pak, nevím co si ta divá zvířata sdělila. Labuť náhle složila křídla a začala zvolna odplouvat, Yperitka vytržena z transu začala pobíhat po hrázi jako správný NO hledající vstup do vody, ale neschopen poradit si bez páníčka a na moje nesmělé zavolání přiběhla velmi ochotně. Asi se jí i ulevilo. Ale rozhodně ne tak jako mě.