Běžec
Ranní procházka kolem naší oblíbené stoky. Většinou se tam vyskytuje velmi málo lidí - pro cyklisty poněkud slepá ulice, takže sem tam nějaký zbloudilý lázeňský host, který se neuvědoměle odkloní z turistické trasy a nevědomky korzuje vlčím územím no a sem tam běžec. V dnešním konečně chladném deštivém počasí jsem nečekala vůbec nikoho a dokonce jsem se odvážila cestou natrhat pár malin - to je činnost, která Yperitku velmi nudí a většinou má přístup: "Ty sbíráš bobule, jsi tedy slabší kus, já jdu zatím nalovit maso a za hodinu se sejdeme k přerozdělení kořisti." Tentokrát však Yperitka byla velmi vstřícná a dopřála mi chvilku ovocných hodů, volný čas trávila brouzdáním ve stoce. Moc jsem nepokoušela štěstí a vydala se velmi rychle na zpáteční cestu, což Yperitka ocenila bujarým nadšením. Po několika dnech úmorných veder byla v dnešním chladném dopoledni plná energie a začala tedy zcela nekontrolovatelně lítat dokola kolem skupiny stromů. Říkám tomu aerodynamický běh, protože se tak zvláštně protáhne až zašpičatí, sklopí uši - asi kvůli odporu větru - a šílenou rychlostí lítá buď po cestě tam a zpátky a nebo dokola. Jediným cílem tohoto běhu je vybít energii - když honí srnu, to je taky rychlý běh, ale ne tak rychlý a poněkud jiný - více cílevědomý. Po několika kolech, kdy jsem uklimbána pocitem relativního bezpečí sledovala okolí jen na 90%, ne na obvyklých 150% se zcela náhle a nečekaně objevil běžec. Vysupěl z mlází a s pohledem upřeným na hodinky nevnímajíc okolí přeběhl, zjevně spokojen se svým výkonem, přes dřevěný mostek vedoucí do civilizace. Yperitka ho též spatřila. Zrovna dokončovala další okruh, najednou jako když se prudce sešlápne plyn při výjezdu z kruhového objezdu - s lehkým poposkočením ještě zrychlila a plynule se odklonila z okruhu za běžcem přes lávku. Nemůžu tvrdit, že byla v té chvíli neodvolatelná, neb jsem ani neměla čas jí odvolávat. Vzdálenost se dramaticky zmenšovala, vyhodnotila jsem v blesku vteřiny, že již nemá cenu volat psa a volala jsem raději na běžce, ať se vůbec nebojí, ale hlavně ať se zastaví. Běžec se tedy zastavil, Yperitka to zapíchla vlčím způsobem asi metr od něj (to je na ní dost malý odstup od lidí) a uvědomila si, že se vlastně lidí panicky bojí. Naježila se tedy jako divoké prase, asi aby vypadala hrůzostrašněji, a začala na nešťastníka vrčet a blafat (záměrně tomu neříkám štěkot, neb štěkání to ještě není, ale těžko jí to naučit, štěká pouze v takovýchto situacích a nejsem tak drsná abych čelem k "napadenému" člověku volala na psa "tááááák je hodnýýýýý, štěkej!!!!" Běžec odtrhl pohled od hodinek, upřel zraky na šedivé monstrum za svými zády a vzmohl se jen na výkřik:"Vlk?!?!!!" A v tom slově vyjádřil veškeré své emoce. 'Místo nácviku štěkání tedy následoval odchyt Yperitky doprovázený omšelými omluvnými frázemi typu "ona nic nedělá, to je štěňátko" (vždycky si vzpomenu jak sem byla naštvaná, když se ke mě přiřítil nějaký vořech, kterého majitel nebyl schopen přivolat a měl místo toho jen takovéto kecy - boží mlýny melou, dělám úplně to samé..). Domu jsme již dorazili bez pohromy, neb tento týden Yperitka místo skákání na cyklysty, když vidí přijíždět kolo, raději volí taktiku "šipka do křoví": Před cyklisty se z hráze Opatovického rybníka vrhne mezi keře a nevyleze, dokud cyklista nepřejede. To je celkem přijatelná strategie.